BÍLOVEC

Číslo magnetky: 435

Kraj: Moravskoslezský
Okres: Nový Jičín

Město Bílovec vzniklo na návrší, které později pojmenovali Městský kopec (něm. Stadtberg), na levém břehu říčky Bílovky, vlévající se pak mezi Studénkou a Jistebníkem do řeky Odry.

Mělo důležité ochranné postavení na průsečíku dvou obchodních cest: jedné směřující od Příbora k Hradci nad Moravicí a Opavě, druhé, jež směřovala od Fulneku ke Klimkovicím a k Ostravě. Od svého počátku náležel Bílovec k Opavskému Slezsku, zároveň však býval od 19. století přičleňován k takzvanému Kravařsku.

Počátky města Bílovce bývaly předmětem četných dohadů, neboť chybí jednoznačné písemné doklady . Za lokátora města se pokládá jeden z příslušníků mocného rodu pánů z Kravař, Vok V. (1263 – 1325), bylo založeno pravděpodobně někdy mezi lety 1293 – 1324. O počátcích Bílovce nevíme vlastně nic, kromě toho, že městu roku 1383 udělil Beneš z Kravař právo odúmrti a právo hradeb: je jmenováno jako Wockinstadt – Vokovo, tento název se postupem času měnil a na nabýval různých podob: Wockinstat, Wogstat, Waagstadt nebo Wagstadt. Město náleželo pánům z Kravař do roku 1434.

O původním osídlení území v blízkosti historického centra Bílovce vypovídají četné archeologické nálezy. Středověký Bílovec chránila hradební zeď, vysoká 4 – 5 m a v základě široká cca180 cm. Probíhala kolem zámku ulicí Zahradní do míst dnešního Městského úřadu, kde byl vyhlouben hluboký příkop, na jižní straně pokračovalo městské opevnění kolem ulice Valové na Příkopní kde se nacházel mělčí příkop. Hradby měly dvě brány: Dolní brána – v Městském kopci, Horní brána stála u budovy dnešního Městského úřadu. Půdorys původního hrazeného města měl tvar protáhlé elipsy o přibližné délce 350 metrů a šířce asi 220 metrů. Obdélníkové náměstí, disponované přibližně ve směru severojižním, dostalo rozměrů 110 x 50 metrů, takže rozlohou tohoto svého tržiště se Bílovec podobal například Příboru nebo Štramberku, předčil však Klimkovice nebo Frenštát. Z jihovýchodní strany k městskému jádru přiléhal opevněný areál bílovecké tvrze v letech 1575 – 1576 přestavěné Bernardem Pražmou z Bílkova na čtyřkřídlý renesanční zámek, později za Sedlnických z Choltic dostal zámek barokní podobu. K šlechtickému sídlu vedla z náměstí ulice Zámecká. Četná privilegia udělená vrchností umožnila další hospodářský rozkvět města. Jednalo se zejména o právo tržní, právo várečné (vaření piva) a již zmiňované právo odúmrti.

Na středověkou fázi historického vývoje městské zástavby, dnes upomínají (kromě již zmiňovaných archeologických nálezů) jen nepatrné zbytky městských hradeb, část zdiva presbytáře farního kostela sv. Mikuláše ze 14. století, základy východní okrouhlé věže zámku (rondelu), případně i část základového zdiva zámecké budovy, to vše je ukryto pod pozdější renesanční a barokní přestavbou. Původní zástavba Bílovce byla z větší části dřevěná. Podloubí domů na náměstí se v průběhu 16. století měnila na zděná, klenutá. Asi v polovině 15. století vznikl před Dolní branou špitál a při hradební zdi na konci dnešní Pivovarské ulice, existovala městská lázeň. Uprostřed náměstí byla kašna německy zvaná Prangelbrunnen, protože v její bezprostřední blízkosti stával městský pranýř. Na něm býval ve dnech výročního trhu vystaven meč jako symbol tržního práva a řádu. Bílovec disponoval také hrdelním právem, místem výkonu hrdelních trestů bylo popraviště s šibenicí, trvale stojící za městem na kopci Šibeničák prakticky až do roku 1778. V roce 1464 získali bílovecké panství Fulštejnové, kteří jej drželi až do roku 1543. V této době se začalo dařit soukeníkům, tkalcům a kožešníkům.

Hospodářský vzestup města znamenal i rozvoj městské samosprávy. V nejstarších dobách vedl bíloveckou správu a soudní záležitosti rychtář. Záležitosti vnitřní městské správy, městského hospodářství včetně nižší soudní pravomoci vykonávala městská rada tj. konšelé v čele s purkmistrem. Sídlem městské rady byla radnice. Vyšší soudní moc ve městě příslušela pouze vrchnosti. Rychtář s konšely vedl soudní knihu. Ostatní městské knihy spravovala městská rada v čele s purkmistrem. Pečovala také o pořádek a čistotu ve městě, dohlížela na cechy, kontrolovala míry a váhy řemeslníkům a starala se o údržbu městských bran, hradeb a cest. Pravděpodobně z podnětu Václava z Fulštejna byly roku 1532 zavedeny gruntovní knihy města Bílovce i obou vznikajících předměstí. Václav z Fulštejna a Vladěnína získal v roce 1542 od císaře Ferdinanda I. šestiletou lhůtu na vybudování a zprovoznění stříbrných dolů v okolí Bílovce a Bítova. Fulštejnové své rozsáhlé panství neuvěřitelně zadlužili a proto byli v roce 1543 donuceni prodat město a příslušné vesnice při Bílovci Janu Oderskému z Lidéřova, který však po dvou letech zemřel. Zanechal po sobě syny Jaroslava, Petra a Václava. V roce 1552 koupil panství bílovecké, zahrnující město Bílovec a vsi Radotín, Velké Albrechtice, Bítov, Lhotku, Tísek, Lubojaty, Bravinné, Jistebník a 3 poddané ve Slatině, Mikuláš Pražma z Bílkova za 18.000 moravských zlatých. Když roku 1555 zemřel, přešlo panství v nedílném vlastnictví na jeho tři syny. V roce 1566 se bratři rozdělili a Bílovec získal nejmladší z nich, Bernard. Za něho začaly do města pronikat slohové prvky uherské a italské renesance, které se projevily na mnohých stavbách. V letech 1575 – 1576 nechal přestavět bílovecký zámek. Zásluhou Pražmů město vzkvétalo a bohatlo. Manželství Bernarda Pražmy z Bílkova s Kristinou z Lappitz zůstalo bezdětné a tak podle závěti sepsané 17. července 1594 získali panství synové jeho bratra – Vilém, Šebor a Karel. Testament byl zapsán do zemských desek roku 1600. O čtyři roky později převzal Vilém Chropyni, Šebor Studénku a Bílovec připadl Karlovi. Za jeho života se stalo město a zámek důležitým politickým centerem Opavska. Karel Pražma z Bílkova byl aktivním stoupencem stavovského odboje proti císaři Fredinandovi II. Jako přívrženec luteránské reformace se stal hlavou nekatolické šlechty Opavska. Získal také obrovskou důvěru opavských stavů, že v letech 1604 – 1608 a 1614 – 1620 byly zemské desky, důležitá privilegia a podstatná část zemského archivu, uloženy na jeho bíloveckém zámku. Na Pražmově zámku se rovněž scházely důležité opavské stavovské sněmy a to v průběhu 16 let. V neklidném roce 1618 získal k ochraně zemských desek 100 mušketýrů, vojáci pobývali v Bílovci od srpna do prosince. V 16. – 18. století se pohyboval počet domů ve vnitřním městě kolem 160. Od toho se odvíjel také počet obyvatel, který se pohyboval někde mezi 900 – 1000 lidí. Na předměstí žijících obyvatel nebylo více než 800.

8. listopadu 1620 došlo k porážce stavovských vojsk v bitvě na Bílé hoře. Výsledek měl neblahý dopad na hospodářský vzestup města Bílovce. V roce 1620 bylo vypleněno císařskými vojsky v následujícím roce obsazeno vojskem markraběte Jana Jiřího Krnovského a v lednu 1622 se muselo opět vzdát císařským.

Karel Pražma z Bílkova a na Bílovci zemřel roku 1628 v Brně, za aktivní účast na stavovském povstání a napomáhání dánskému nepříteli, byl celý jeho majetek posmrtně konfiskován. V roce 1632 bylo bílovecké panství nabídnuto do zástavy paní Hedvice Seitesdorfové provdané Wilimowská z Kojkovic, a to doby než budou vyřešeny závazky vůči pozůstalým po Karlu Pražmovi z Bílkova. Až koncem roku 1648 byla potvrzena finanční pohledávka dcery Karla Pražmy, Bohunky Alžběty, provdané za svého strýce Václava Zikmunda Sedlnického z Choltic. Na vánoce téhož roku byla opavským zemským hejtmanem uvedena do bíloveckého zámku, jako nová majitelka. Po její smrti v roce 1652 se ujal celého panství vdovec Václav Zikmund Sedlnický z Choltic, jeho potomci vlastnili Bílovec až do roku 1945. Z fary byl vyhnán pastor Petr Reich a na jeho místo byl dosazen katolický farář Augustin Sokolovský, ten také založil v Bílovci matriku. V letech 1649 – 1652 vykonával městskou duchovní správu, opavský dominikán, páter Hyacint. Tento postup protireformace vřele ocenil císař Ferdinand II., který v roce 1634 vydal listinu s konfirmací “ztracených privilegií a svobod, jichž Bílovec pozbyl za velkého drancování v roce 1627” Na sklonku 30. leté války město Bílovec několikrát vyplenili a zle zpustošili Švédové. Naposledy to bylo v roce 1646, kdy do města vtrhly oddíly generála Wittenberga. Tehdy údajně padl do zajetí také zástavní držitel zámku a panství Jindřich Wilimowský z Kojkovic. Roku 1660 potvrdil král Leopold I. městu jeho původní privilegia, která byla zničena v roce 1627.

Nejničivější požár zachvátil město v roce 1729. Tehdy mu padlo za oběť 23 měšťanských domů na náměstí včetně radnice a dalších 24 domů v přilehlých ulicích, tímto požárem byl také vážně poškozen bílovecký zámek. Shořely gruntovní knihy, městské privilegia a podstatná část městského archivu Od roku 1730 byl Bílovec ve větším rozsahu barokizován. Bílovec se postupně stával městem kamenným.

Město hospodářský prosperovalo. V polovině 18. století pracovalo v Bílovci 10 cechů (soukenický, obuvnický, řeznický, krejčovský, tkalcovský, kovářský, puškařský, zámečnický, pekařský, kožešnický a spojený cech truhlářů, kolářů a bednářů). Za zmínku stojí matriční zápisy, které rovněž vypovídají o zámožnosti a významnosti některých patricijských rodin usazených v Bílovci. Když se Zikmundu Josefu Lederleitherovi – bíloveckému měšťanovi narodil syn Johanes Ignatius, za kmotra mu šli baron Sedlnický z Choltic a na Bílovci, a zámecký pán z Nové Horky hrabě Bernard Adam Felix Vetter z Lilie. Dcera Wilhelma Kirsche, postřihovačkého mistra, Antonie, se dokonce 21. listopadu 1853 provdala za barona Huga Sedlnického z Choltic, nejmladšího syna majitele zámku. Bílovec se stal rodným městem významného vídeňského malíře oltářních obrazů Felixe Ivo Leichra (1727 – 1812).

Roku 1771 došlo k prvnímu číslování domů a označování ulic. Patrně v rámci tzv. druhého tereziánského katastru se roku 1757 baron Václav Karel Sedlnický z Choltic zasadil o to, aby byl celý areál zámku a další vrchnostenská půda převedeny do katastru Velkých Albrechtic. Jeho synovec Mikuláš Karel Jan Sedlnický z Choltic dokončil v letech 1784-89 stavební úpravy zámku. V roce 1770 čítalo město na 300 domů. Od konce 18. století se obraz města začal postupně měnit. Bouraly se středověké hradby a zasypávaly hradební příkopy. Poměrně dlouho odolávaly městské brány, byly zbourány až v roce 1835 a 1836. Z dobových zpráv víme, že podloubí měly ještě okolo roku 1800 všechny domy na náměstí. V průběhu 19. století byla většina zazděna. Podloubí bílovecké radnice zazdili ve druhé polovině 19. století a opětovně odkryto v roce 1939.

Revoluční rok 1848 přinesl závažné proměny v oblasti správní, neboť končí éra někdejších vrchnostenských úřadů. Rozsáhlé stavební změny v historickém centru města přinesla nastupující industrializace. Na náměstí vznikla v roce 1830 Leicherova továrna na sukno, později se přeorientovala na výrobu klobouků a posléze v železářský závod. V letech 1845 – 47 dává o sobě vědět Hirtova továrna, 1881 Bergerova parní pila, Klepichova knihtiskárna, Frankelova likérka. V roce 1863 přišel do Bílovce vídeňský podnikatel Ferdinand Salcher, jím založená firma Massag a.g. dosáhla největších podnikatelských úspěchů. Roku1905 byla vybudována městská plynárna a vodovod, 1918 začal výrábět strojírenský závod Lamiva, stavební “boom” pomohl dvěma místním cihelnám na dnešní Opavské a Budovatelské ulici. Od roku 1914 začaly vycházet noviny Wagstadter Zeitung. Provoz na železniční trati mezi Bílovcem a Studénkou byl slavnostně zahájen 1. října 1890. Pro významné hosty vypravili zvláštní vlak ze Studénky do Bílovce. O šest let později bylo v Bílovci zřízeno C. a K. okresní hejtmanství. Při sčítání obyvatelstva roku 1834 měl celý Bílovec 423 domů a 3 610 obyvatel.

10. října 1938 přijely do Bílovce motorizované jednotky německého Wehrmachtu a byly nadšeně vítány většinou německých obyvatel, tak se stalo město součástí Velkoněmecké říše.

Největší pohromu přinesl do města konec II. světové války. Rudá armáda kvůli tuhému odporu Němců dobývala Bílovec od 28. dubna do 3. května 1945, za použití těžkého dělostřelectva. Z celkového počtu 800 domů 71 vyhořelo, 65 bylo zničeno bombardováním a 108 bylo poškozeno. Nejvíce škod utrpělo náměstí, ulice Městský kopec, Tkalcovská, Příkopní a dominanta města – zámek. Do roku 1955 byly zastavěny proluky po válkou zničených domech na náměstí. V dalších desetiletích probíhala “plánovaná” výstavba panelových domů, která nenapravitelně narušila starobylý ráz města.